Kdo by nechtěl umět létat? Už jako malý jsem měl v pokojíku vylepené plakáty a obrázky vrtulníků. Konkrétně se jednalo model Robinson R22, kterým jsem byl téměř posedlý. Cesta k létání s vrtulníkem je však poměrně náročná i nákladná.
Existují však dostupnější způsoby jak se dostat do vzduchu.
Paragliding
Paragliding je to, jak se rozběhnete s padákem nad sebou z kopce, a když to výjde, tak vzlétnete. A když se podaří chytit stoupák, dají se uletět i stovky kilometrů.
Na internetu jsem si začal zjišťovat více informací o tomto atypickém způsobu přepravy.
Pozor na YouTube algoritmus!
Vychytralý algoritmus YouTubu mě začal pravidelně zásobovat hodinami kvalitního, prokrastinačního audio-vizuálního materiálu o paraglidingu.
Jednoho dne, byl to den, kdy se YouTube rozhodl mi předhazovat primárně videa obsahující slovní spojení typu „paragliding crash“, „parachute reserve fail“ a „stupid paraglider“, jsem si řekl, že je ten správný čas se přihlásit na paragliding kurz.
Našel jsem si týdenní kurz paraglidingu v Beskydech a ověřil si, že po zdárném absolvování teoretické i praktické zkoušky získám pilotní průkaz. Říkám si, že informace o pilotním průkazu by se také krásně vyjímala v mém životopise, který už teď je plný obdobných nesmyslů.
Trable a byrokracie
Přesvědčit mou praktickou lékařku o její kompetentnosti mi vystavit způsobilost k provozování paraglidingu zabralo přesně 6 telefonátů, 11 emailů a jednu (její) konzultaci s právníkem. Vše se ale zdárně podařilo, aniž by to negativně ovlivnilo náš „vztah“.
Jakmile jsem od paní doktorky získal způsobilost, volám do školy paraglidingu. Podle webu mají poslední volné místo na týdenní výcvik, který začíná již zítra.
Telefon mi zvedá přímo hlavní instruktor Zdeněk. Zdeněk je legenda českého paraglidingu, který létá od konce 80. let a je, mimo jiné, znám svou přísností na své studenty.
Zdeněk v telefonu pro mě má ale nemilou novinu. Volné místo už není. Nejbližší volný termín je až za 2 měsíce. Snažím se suverenním hlasem působit, že mě tato informace vůbec nezasáhla a poděkuju mu.
Avšak vnitřně pláču. Už jsem byl připraven a natěšen na to, že zítra jedu do Beskyd učit se létat. Věděl jsem, že pokud nenastoupím na kurz se zítřejším termínem, k paraglidingu se už později pravděpodobně nikdy nedostanu. Ale co se dá dělat.
O dva dny později mi zvoní telefon
„Pane Vopalecký, vy jste se hlásil na kurz, víte, nám se uvolnilo jedno místo, měl byste pořád zájem?“
Jsem trochu překvapen, kurz totiž začal už včera.
„No, já už jsem s tím už nepočítal, a to by jako nevadilo, že bych přijel o den později a přišel o den výuky?“
„Ostatní už mají za sebou teorii a teď už lítají, ale to záleží, jak by vám to šlo, jaký máte talent, kdyby to nešlo, tak vám zarezervujeme místo na příštím kurzu.“
„No, já nevím, jestli mám talent, ale tak já to zkusím, přijedu.“
„Přijeďte a uvidíme, pošlu vám souřadnice do WhatsAppu.“
Krátce se pomodlím, abych měl talent a o dvě hodiny později přijíždím na zmíněné souřadnice. Vidím, jak mí noví spolukurzíci (spolužáci) pobíhají po louce s padáky nad hlavou a občas se pár metrů vznesou. Během několika minut mi jsou vysvětleny základy ovládání padáku. Jeden zrovna vyfasuju i s vysílačku, ze které slyším Zdeňkovy instrukce a také zkouším pobíhat po louce s padákem nad hlavou.
A docela to šlo. Myslím, že hodiny samostudia, ehm, hodiny zhlédnutých prokrastinačních, paraglidingových videí na YouTube a/nebo modlitba se vyplatily.
O chvíli později fasuju o něco výkonnější padák (ve vzduchu je prý o něco méně stabilní, ale zato více lítá). O pár okamžiků později prvně pozoruju svět z dobrých 20 výškových metrů.
Fantastický pocit!
Ten den jsem úspěšně absolvoval pár krátkých letů, které trvaly pár desítek vteřin.
Večer nás čeká překvapivá zpráva.
V průběhu týdne má prý dost pršet, tak teorii holt budeme probírat později a musíme jít nejprv lítat, dokud se nezkazí počasí. „Jak logické“. Zítra v 6 ráno prý jedeme lítat na Javorový vrch, 960 m.n.m. vysoký kopec u Třince.
Večer ještě absolvujeme krátký meeting, kde nám instruktoři kreslí na tabuli prostor, kde se máme zítra snažit přistát. Instrukce zní jasně. Máme přistávat na louku, kterou poznáme tak, že na jedné straně louky vedou dráty vysokého napětí a naproti, na druhé straně louky jsou dráty napětí nízkého. Třetí stranu louky ohraničuje hřbitov.
S rozporuplnými pocity avšak hlavně natěšeni jdeme, my kurzíci, spát, jenom pár hodin před budíkem.
Pokračování snad někdy… Bude-li zájem: